Dobré skutky často vyžadují, aby člověk udělal něco, co mu ne úplně pohodlné. Přesto takové úsilí některým lidem stojí za to. Jedním z nich je i budoucí lékařka Karolína, aktivní členka Mediků na ulici. V tomto spolku studenti lékařských fakult pomáhají lidem bez domova zejména s převazy ran. Jak Karolína sama říká, díky dobrovolnické práci může překonávat sama sebe, což ji v životě posunuje nejdál. Pomáhat ostatním vnímá nejen proto jako pomoc sama sobě. 

Karolína je studentkou 4. ročníku Všeobecného lékařství 3. lékařské fakulty Univerzity KarlovyUž vprváku se přidala k nejširší základně Mediků na ulici, spolku, který se právě na 3. lékařské fakultě rozvíjel. Od té doby spolu s více než 70 dalšími budoucími lékaři ve svém volném čase pomáhá lidem bez domova s ošetřováním zranění, zejména s převazy ran.   

Před vypuknutím koronavirové pandemie Karolína trávila dezinfikováním a převazováním ran bezdomovců většinou jedno odpoledne nebo večer týdně. V zimních měsících se práce zintenzivnila, protože se otevřely nouzové noclehárny, kam studentští dobrovolníci chodí bezdomovce pravidelně ošetřovat. S nouzovým stavem šla ale všechna škola stranou a dobrovolnictví se stalo prací na plný úvazek,” říká Karolína. Kromě práce s Mediky na ulici trávila totiž čas během nouzového času ipomocí na dispečinku Zdravotnické záchranné služby hl. M. Prahy.  

Učit se překonáváním sama sebe 

Začít s dobrovolnictvím přitom pro Karolínu nebyla žádná samozřejmost. Už dříve jsem si na sobě ověřila, že čím více jsem nucena čelit něčemu nového, tím rychleji dospívám,” vzpomíná na myšlenky, které jí tehdy běhaly hlavou a motivovaly ji se k rostoucímu dobrovolnickému spolku připojitProjekt plný mně neznámých starších spolužáků se zdál být naprosto ideálním krokem do neznáma. 

Brzy se však Karolína s dalšími mediky, kteří se podobně jako ona rozhodli pomáhat lidem bez domova, spřátelila. A místo toho, aby ji náročná dobrovolnická práce brala všechen volný čas při taktéž náročném studiu, vnímá Mediky na ulici naopak jako velký zdroj energieMedici na ulici a moje další záliby jako horolezení nebo gymnastika mi právě často pomáhají získat vůči škole a povinnostem patřičný nadhled,” vysvětluje. 

Práce s Mediky na ulici Karolínu navíc naučila více přemýšlet o dobrovolnictví a obecně pomoci druhým. „Vnímám to jako takové dvouproudé spojení – pomáhat někomu a tím sám sobě,“ vysvětluje. „Nejde jen o to dávat, ale i přijímat – získat sebedůvěru i důvěřovat ostatním, poslouchat a prověřovat, naučit se komunikovat a umět se „naladit“, být asertivní, nalézat nové hodnotyrozšířit si obzory.“ 

Karolína o práci během pandemie: „Bylo to intenzivní, plné emocí, práce, nových kontaktů a zkušeností. Zážitků bylo tolik, že budu na toto životní období ráda vzpomínat.” Foto © kevin v. ton 2020.

Bojovnice se stereotypy

Právě asertivitu a schopnost komunikovat potřebovala budoucí doktorka v nemalé dávce. Samotný fakt, že se stará o zdraví lidí na ulici, totiž občas Karolínu donutil vystoupit ze své komfortní zóny a vysvětlovat vše svým známým nebo i cizím lidem. Dokážete si představit jít s ‚holou kůží‘ mezi ty, které vám společnost od malička líčí v zaběhnutých stereotypech o bezdomovcích argumentem, že se do své situace uvrhli sami?” vzpomíná studentka. A sama připouští, že na začátku samozřejmě spoustu obav sdílela. 

S projektem si uvědomila, jak je důležité nejen se nechat poučit od starších, ale zejména pokusit se udělat si názor vlastní. Sama jsem se pustila do prorážení si vlastní cesty ve strništi toho, jak o lidech bez domova píší média,“ vypráví Karolína. Z času stráveného mezi lidmi bez domova rychle pochopila, že se přítomnosti bezdomovců necítí v ohrožení.  

Díky své neohroženosti si Karolína naopak odnesla úplně jiné zkušenosti. Zjistila třeba, že i někteří bezdomovci se bojí „normálních“ lidí. Někdy za tím stojí skutečná špatná zkušenost, kdy jim někdo ublížil. A k této křivdě se přidává i vědomí, že se společnost na lidi bez domova nedívá zrovna dvakrát pozitivně. Často pak kvůli tomu mají pocit, že jsou zahnaní do kouta a nemohou nic změnit. Často si ale říkám, proč to někdy zajde tak daleko,“ říká Karolína. „Zrovna dopisuji seminárku z lékařské psychologie a vybavuje se mi přitom citát z jedné knihy rakouského psychiatra a neurologa Viktora Frankla: Člověk si vlastně zvykne na všechno. Ale nesmíte se ptát jak.